To to je smutný příběh našla jsem ho a ted vám ho ukazuju
Kdo tu jeskyni uviděl první nevím…
…kdo pronesl tu osudnou větu – „Týý vole! To se musí prozkoumat!“ - už nevím vůbec. Co vím však jistě … byl to ten nejblbější nápad…
Tenhle výlet (kterému jsme soukromě říkali Relaxační Cesta) jsme si plánovali někdy, no...od dubna? Tak nějak. Ale k jeho uskutečnění jsme se dostali až v srpnu. Bylo horké léto, teploty byly v průměru nad pětadvacet stupňů a Belinda prohlásila, že jsme cvoci v takovém vedru vyrážet na tůru.
Standa s Robertem měli ruksaky podobné tomu mému, holky měli batohy ve tvaru medvídka koaly (větší opičárnu jsem ještě neviděl).
„Tak jsme komplet, hyjááhoj vyrážíme mládeži!“ Robert předvedl cosi, co mělo vypadat, jako převážení chlapského těla ruksakem a holky se zahihňaly.
„ Komediante,“ řekla Sandra a plácla Robiho přes zadek.
Vlakem jsme jeli asi hodinku, hodinku a půl a většina cestujících si oddychla, když jsme vystoupili.
Myslím, že naše konečná stanice nesla název U Zvonečku, nebo U Rolničky. Určitě to bylo něco, co cinká. Asi ten Zvoneček.
Podle mapy, kterou s sebou obezřetně vzal Standa se les přímo před námi jmenoval Krásné Háje. Byl to les převážně borovicový a smrkový, takový ten typ lesíku, který je za každým městečkem.
Belinda vytáhla z batohu plátěný klobouk a sprej.
„Ty se budeš do lesa vonět Bel?“ To mi vyklouzlo fakt neuváženě.
Belinda se na mě podívala ve smyslu - seš ale blbej, co? - a sprej mi podala. „Ne já, my všichni lásko.“
Byl to repelent proti klíšťatům a já ze sebe udělal vola.
Kompletně jsme museli projít akcí Bel stříká proti klíšťatům než jsme se vydali do náruče obyčejného lesa s neobyčejným názvem.
Horko bylo. Potili jsme se jak policajti v akci, kdy je poměr 5:20 pro zločince. Klíště jsme nepotkali ani jedno, zato nás žrali komáři jako bychom místo krve měli čistou vodku a oni byli vyhození členové SAA (Spolek Anonymních Alkoholiků).
Sandra za chůze mávala rukama kolem sebe (působila dojmem zdrogované mažoretky), já se fackoval jak Herb pod vlivem Teka ve Strážcích zákona a Standa s Robim nadávali jak dlaždiči. (Oblíbený strašák mé matky -„Šimone, když tvoje známky budou složené jen ze čtyřek a pětek, skončíš jak dlaždič, pro kterého je nejslušnější výraz vole!“) Jen Belinda si zpívala nějak divně upravenou verzi písně Láska je láska a komáři šli mimo ni.
„Kurva na co jsme se stříkali tim smradem, když jsem napůl sežranej!“ Standa shodil na zem ruksak, otevřel ho a vyndal láhev pepsiny. „Dáme pauzu lidi, ne?“ Dlouze se napil a otřel si pusu hřbetem ruky. Napadlo mě, že vypadá jak moje ségra, když jí byly čtyři. Pak si dlouze říhnul.
Sandra se zašklebila a vzala mu limonádu. „ Ježiši! Je to teplý jak kafe.“ Podala láhev Belindě a zapálila si cigaretu.
„To se fakt nedá pít,“ Belinda vrátila limonádu Standovi, hodila batoh na trávu a svalila se na zem. „ Bože je tu božsky. Slyšíte to ticho?“
„Slyšim bzučet komáry,“ řekl Robert a vzal si od Standy nabízenou marlborku.
„Hele, klíšťata jsou horší, tak buďte rádi, že jste nastříkaný aspoň proti nim. A že jsem jediná, koho napadlo vzít odpuzovač, jóó, za to nemůžu.“ Belinda zvedla ruce v obranném gestu.
Lehnul jsem si vedle ní do trávy a měl jsem strašnou chuť jí vzít za ruku. Nebo jí pohladit po vlasech. Měla je dlouhé do půlky zad a měly takovou tu barvu, která není ani hnědá, ani červená. Něco mezi tím. „Teda je hic jak blázen,“ řekl jsem místo činu.
„Já vám to řikala.“ Otočila ke mě hlavu a usmála se.
Pauza se protáhla na hodinu a nebýt Sandry, která si stoupla, začala tleskat jak pominutá a křičela : „Tak jdeme, jdeme, jdeme děti moje dál!,“ leželi jsme tak asi do večera.
Stoupali jsme do kopce, kecali o všem možném a smáli se Robiho sprostým vtipům. Znal totiž jen sprosté vtipy.
„Hej! Počkejte!“ Otočili jsme se téměř současně. Asi pět metrů za námi stál Standa s rozevřenou mapou. „ Pojďte sem!“
Když jsme sbíhali k němu, Belinda si hrála na letícího motýla a vypadala úžasně.
„Co se děje lásko má?“ Sandra skočila Standovi na krk, ale ten ji setřásl jak jedovatého pavouka.
„Neblbni! A poslouchejte mě. Mám pocit, že jsme se ztratili. Tohle místo na mapě vůbec neni. Žádnej kopec, nebo hora, vrchovina. Nic takovýho tu neni. To je divný ne?“
Vzal jsem mu mapu, rozložil jí na zem a hledal místo, kde jsme vystoupili z vlaku. Ostatní se shlukli okolo mě a Robert zabodl prst do mapy jak vidličku do syrového masa.
„Tady je ta zastávka, kde jsme vystupovali.“
Už jsem ji viděl také. Belinda si natočila mapu do úhlu svého pohledu, aby se lépe zorientovala a Robi si jí stočil zpátky do svého úhlu.
„Co děláš?!“
Ignoroval její otázku, ve které bylo ukryto naštvání, ale pro jistotu si mapu přidržoval rukou. „Takže, tady jsme vystoupili...“
Pích! Vidlička zajela do masa.
„...a tudy jsme šli. Tohle jsou Krásný Háje...a my jsme tady.“
Pích!
Standa se mu naklonil přes rameno a pozoroval jeho prst – vidličku, jak ukazuje na severozápad mapy. „To je kravina. To co ty ukazuješ je louka s potokem. Tady neni ani louka, ani potok.“
Robert si zapálil marlborku, dlouze natáhl a poklepal si na čelo. „ To je za tim kopcem ne, ty troubo.“
Čekal jsem, jestli se Standa naštve a jednu mu vrazí. Asi se naštval, ale místo dobře mířené rány vstal a vydal se na vrchol kopce. My ho následovali.
S jazykem na trikách jsme stáli na kopci o dvacet minut později. Louka tam byla, potok ne. Středem louky se táhla řeka, minimálně osm metrů široká.
„Tady máš ten potok,“ Standa ukázal prstem, jakoby se řeka dala přehlédnout.
Já a holky jsme upřeli pohled na Roberta, něco v tom smyslu co on nato. Zapálil si další cigaretu, položil mapu na zem a kleknul si nad ní. „Čistě teoreticky, ta řeka je ten potok.“
Vidlička- pích!
Standa na něj civěl jak dítě na Mikuláše, který si sundá masku v domnění, že dítka jsou kdesi za rohem. „To si děláš prdel ne? Ty vole, na tý mapě je to potok. Podívej se na to pořádně, dyť ta modrá tam ani neni vidět! A to co máme před sebou má deset metrů šířku!“
„Hele, klid, třeba je to chyba v tý pitomý mapě,“ vmísil jsem se do rozhovoru, který začínal bublat jak voda postavená na čaj.
„Ježiši, potok, nebo řeka, dyť je to fuk ne?“ Sandra vytáhla z batohu jablko a zakousla se do něj. „Důležitý je, že to tu vypadá pěkně, viď Bel?“ Otočila se na kamarádku a čekala potvrzení toho, co právě řekla.
Belinda se posadila do trávy a sundala z hlavy ten úžasný klobouk. „Mě se tu líbí. A můj názor je, že v řece se vykoupu líp, než v potoce.“
O pár minut později jsme skončili v řece všichni a hádka - potok versus řeka - upadla v zapomnění.
Slunce se přehouplo o něco níž, když jsme opět vyrazili. Byly tři hodiny a horko stále stejné.
Přebrodili jsme řeku a vydali se na sever. Střídavě jsme míjeli lesíky, háje a louky. Šli jsme pomalu, po vzájemné dohodě, že pokud se budeme držet směru na sever, musíme dojít do Milešína, městečka ležícího na konci Krásných Hájů. Když to bude možné, přespíme tam v hotelu, když ne, přespíme pod širákem v lese. Žádný problém.
Další pauzu, jsme si udělali kolem páté. Našli jsme mýtinu, kterou když člověk bude hledat, tak jí stoprocentně nenajde. Měkká, nízká tráva, mech a seskupení stromů dávalo pocit bezpečí i pro možný noční spánek.
Holky se svalily do trávy a řekly, že dneska je už nikdo nikam nedostane. A znáte to, když se ženský spojí, nehnete s nima. Najedli jsme se a vydali do lesa na dříví. (Relaxační cesta zahrnovala pochopitelně pečení buřtů).
Zalezl jsem si za maliní, abych ulevil svému močovému měchýři, a v ten okamžik ke mě dolehla ta věta:
„Týý vole! To se musí prozkoumat!“
Když jsem došel k místu, kde se vesele diskutovalo o bombě, viděl jsem okamžitě cíl, kterému patřilo ono Týý vole...
„Šimone! Bomba co?“ Belinda ke mě přiběhla a v očích jí poletovalo tisíce světlušek.
„Neni to nic malýho, mrknul jsem se jenom na kraj a čoveče bůhví kam to vede.“ Standa mi pokynul rukou, abych se šel také podívat.
Byla to jeskyně.
Stěna skály byla částečně zarostlá trávou, sem tam pampeliška, obehnaná pokroucenými břízami. Téměř uprostřed stěny zelo do denního světla černé oko.
Vrátili jsme se pro ruksaky, sbalili věci a vydali se na průzkum.
Jeskyně byla větší než se zprvu zdálo. Jejím středem protékal potůček, razil si cestičku mezi velkými, vodou omletými kameny a ztrácel se v zemi, asi metr před vchodem. Stěny byly pokryté mechem a byly vlhké stejně, jako vzduch uvnitř. Belinda mi vzala baterku a posvítila na strop. Hledala netopýry.
„Nic tu není, žádný okřídlený myši,“ řekla a baterku mi vrátila.
Svítil jsem nám pod nohy, takže té chodby jsme si nevšimli hned. Táhla se po levé straně stěny a mizela kdesi v černotě jeskyně.
„Víte co to je?“ Zeptal se Robert, pohled stále upřený do skalnaté, tmou obalené chodby.
Sandra si zapálila cigaretu. “No chodba, ne? Co by to asi tak podle tebe mohlo bejt?“
„Šimone, vyndej mi ze zadní kapsy mapu,“ řekl Robi a nastavil ruku. Vytáhnul jsem mu z ruksaku Standovu mapu, podal mu ji a nasměroval na ní světlo z baterky. Robert chvíli cosi studoval a pak řekl: „No jasně! Je to stopro zkratka do Milešína.“
Shlukli jsme se kolem něho a dívali se na prst-vidličku, jak přejíždí a píchá do mapy. „Hele, tady někde jsme. Tenhle kopeček je tahle jeskyně a táhne se až k Milešínu a obklopuje ho z celý jižní části. Takže tam bude ústit tahle chodba. Jasně, muže se stát, že je ta chodba zavalená, ale to nemyslím, ale i kdyby, tak se prostě vrátíme.“
Zápasil jsem s myšlenkou, jestli je to sranda, nebo jestli je tak blbej a myslí to vážně. Tenhle boj jsem nevedl sám.
„Seš cvok ne? To, co ty ukazuješ, je uplně jiný místo, než kde my jsme!“ Standovi přeskakoval hlas vztekem, jakoby začal právě mutovat.
„Na to zapomeň, tam mě nedostaneš.“ To se vyjádřila Belinda a Sandra souhlasně přikývla.
Robert se obrátil na mě s otázkou, jestli jsem taky srágora jako ostatní.
„Zdá se mi to fakt blbej nápad,“ řekl jsem.
„Tak jo,“ Robert si nadhodil ruksak na zádech a vyndal z kapsy u kalhot malou baterku. „Jdu sám.“
Standa se na mě podíval a já to pochopil. Skočili jsme současně Robertovi na záda a svalili ho na zem.
„Co děláte vy kreténi?!“ Byl fakt naštvanej. Shodil ruksak ze zad a postavil se. Myslím, že byl připravený se kvůli té chodbě porvat.
„Kluci neblbněte!“ Sandra si stoupla mezi nás jako obranný štít.
Pěknou chvíli se nad námi vznášelo dusno jako před pořádnou letní bouřkou. Robi funěl jak uštvaný pes, já měl zaťaté pěsti připravené k obraně a Standa probodával Robiho pohledem, za který by se nemusel stydět ani nájemný vrah.
„Mám návrh kluci.“ Belinda se postavila vedle Sandry a obranný štít se zdvojnásobil. „Posloucháte mě?“
Přikývnul jsem, Standa taky a po chvíli i Robert.
„Fajn.“ Belinda nás sjela pohledem, ve kterém jsme nebyli nic víc, než malí kluci, co se porvou kvůli postavičce Pikachu. „Uděláme kompromis. Půjdeme to tý chodby, jenom několik metrů, mrkneme se, jak to tam vypadá, pokud to bude vypadat bezpečně, zkusíme jít dál, pokud se někomu z nás nebude cokoliv zdát, vrátíme se. Společně.“
Sice nevím, co to je za kouzlo co v sobě nosí, ale pokaždé ho využije k tomu, abychom se vrátili na úroveň dospělých přátel.
První šel Robert, za ním Sandra, pak Belinda, já a Standa. Chodba se zdála být neporušená, kameny pevně držely na svém místě a nikdo z nás neviděl to, čemu Bel řekla‚ cokoliv zdát.
Šli jsme chodbou, asi metr a půl širokou, deset, možná patnáct minut. Kamínky nám skřípaly pod nohama, naše stíny tvořily na stěnách zvláštní, dlouhé obrazce. Jeden okamžik jsme museli sehnout hlavu, alespoň tedy já a Robert, protože se strop snížil o deset čísel. Čekal jsem, kdy holky začnou kňourat, že se bojí a kdy se na nich projeví první kapka přicházející klaustrofobie, ale nestalo se. Po půl hodině chůze jsme se ocitli na rozcestí, které tvořilo souměrné T.
„No, a teď vpravo, nebo vlevo?“ Řekl jsem do tmy proťaté nažloutlým světlem baterky. Levá chodba se zdála být stejně široká, jako ta po které jsme doposud šli, pravá byla o něco užší. Přikláněl jsem tudíž k chodbě levé.
„Myslím, že by jsme měli jít vlevo, vpravo se to zužuje. Co říkáte?“ Řekla Sandra a nahlédla do pravé chodby.
Robert posvítil do levé chodby. „Jo, tady tudy se to zdá bejt rozumnější.“
Zahnuli jsme vlevo a neušli jsme ani tři metry, když se ozvala Belinda. „Moment. Co když tohle neni jediný rozcestí? Můžeme zabloudit.“
To byl fakt. Nevím proč, ale vybavil se mi Jeníček s Mařenkou. „Stando, sáhni mi do pravý kapsy, mám tam toaleťák.“
„Ty budeš teď tady kadit Šimone?“ Zeptal se Standa a posvítil mi do obličeje. Cítil jsem se jak srna v záři reflektorů.
„Nesviť mi prosim tě do vočí!“ Zaclonil jsem si rukou obličej, jakoby bylo letní poledne a já se podíval přímo do slunce. „A vyndej ten toaleťák.“ Standa mi podal toaletní papír a já utrhnul dva kousky. Vrátil jsem se k rozcestí, první kousek hodil na zem v hlavní chodbě a druhý na místo, kde jsme teď stáli. „To je naše pojistka.“
Toaletní papír, jako bílou cestičku jsem za sebou zanechával každý desátý krok. Narazili jsme ještě čtyřikrát na různě propletená rozcestí a čtyřikrát jsme se dohadovali; vpravo nebo vlevo?
Když holky začaly poprvý kňourat, že je bolí nohy, bylo půl osmé. Připadal jsem si jak v pokroucené pohádce o Popelce skála přede mnou, skála za mnou.
„Já bych se vrátila lidi. Mě to připadá, že chodíme pořád dokola.“ Sandra se zakousla do chleba se salámem a posadila se na zem.
Myslím, že v tu dobu jsme už únavu cítili všichni, ale jenom holky to dokázaly přiznat nahlas.
„Hele, fakt je, že se tu motáme už pěkně...“ Než jsem dovyslovil větu, ozvala se rána. Dunivá, hřmotná, znásobená doprovodnou ozvěnou. Holky začaly křičet, já měl husinu po celém těle a Standa s Robertem svítili baterkami dokola a dokola jako by seděli na dětském kolotoči, který má prodlouženou jízdu.
Poprvé mi vnitřní hlas řekl, že jsme v průseru. A tím nemyslel ten typ průseru, ve kterém se ocitám celkem často. Kdepak, tenhle hlas šel z nejzazší části mysli, z té části, která když Bůh dá, celý váš život spí, protože když se probudí, aby promluvila, jde o něco co jen málo kdo unese, nebo přežije.
Začal jsem mít strach. Skutečnej, nefalšovanej strach.
„Co to bylo?“ Standa se stále točil dokola, oči vytřeštěné, že mu bělma svítila do tmy jak dva Měsíce na noční obloze.
Smrdělo to, hodně to smrdělo a cítili jsme to všichni.
„Spadla stěna.“ Belinda skoro šeptala, chtěla ukrýt vlastní hrůzu, ale my měli té své zásoby na týdny, ne-li měsíce, takže ta její nás nezajímala ani trošičku.
„Vrátíme se a omrkneme to.“ Robert se otočil a pomalým krokem se vydal nazpátek. Zařadili jsme se do husího pochodu a tiše ho následovali.
Nálada byla pryč. A věděl jsem, že i v tom báječném případě, kdy cesta ven bude volná, ta letní, pohodová nálada se už nevrátí. Nevrátí se ne pro tu hrozivou, dunivou ránu sypajícího se kamení, ale pro ten neodbytný, útočivý pocit, že se něco změnilo. Něco bylo jiné, než když jsme do jeskyně vstoupili. Něco tu bylo navíc.
Ta stěna ze sesypaného kamení byla o třicet metrů dál. Stála nám v cestě a nevím proč, měl jsem pocit, téměř jsem si byl jist, že tam byla už ve chvíli, kdy jsme tudy procházeli. Jen jsme ji neviděli. Neexistovala pro nás. Prošli jsme skrz ni jako skrz hedvábnou síť pavučiny.
„To je v prdeli,“ řekl Standa a byla to ta nejvýstižnější slova. Nepotřebovala další komentář.
Jakoby jen na povel svých vlastních myšlenek jsme se otočili a vrátili na místo, odkud jsme uslyšeli tu ránu. Robert shodil batoh na zem a zapálil si cigaretu. „Takže musíme pokračovat ať chceme, nebo ne.“ Dlouze natáhl a podíval se na mne.
„Kde je Sandra?“ Belinda stála k nám otočená zády, zírala do tmy, do místa ze kterého jsme se právě vrátili společně s tím báječným objevem jménem Není cesty zpět. „Kde je Sandra?! Sandróóó!“
Posvítili jsme baterkou do temnoty za námi. Sandra tam nebyla. Nikde.
„Ona se s náma nevrátila? U toho závalu ale byla,“ řekl jsem napůl jim, napůl sobě. „Jdu pro ní. Musela tam zůstat.“ Vyndal jsem z batohu druhou baterku a vydal se zpátky k závalu. Srdce mi takhle nebušilo ani po atletických závodech.
Sandra nebyla nikde po cestě, ani u závalu. Neseděla ubrečená na zemi, jak jsem jí viděl ve své napružené mysli pracující na plný výkon. Nebyla nikde. Jakoby se po ní slehla zem.
„Tak kde je?“ Nevím kdo to na mě volal, byl jsem od skupiny ještě daleko. Ale myslím, že to byl Robert.
„Není tam, ani po cestě neni. Neni nikde.“
Belinda se rozbrečela.
Došel jsem k ní a dal jí pusu na vlasy. Kluci na mě civěli, jako by jsem právě spadl z Marsu. Nechápal jsem co se stalo, co se děje stejně, jako oni. „Prostě nikde neni, no!“
„Kecáš!“ Robert zahodil cigaretu a vydal se stejným směrem odkud jsem já právě přišel.
„U toho závalu ale s náma byla! Viděla jsem jí! Byla tam!“
Standa podal Bel kapesník. „Jo. Byla. Já jí taky viděl.“
„Takže na druhý straně toho závalu bejt nemůže.“ Chtěl jsem přestat kouřit. A šlo mi to. Bez problémů. Teď jsem si ale zapálil. Čert vem rakovinu.
„Je to O.K. mam jí!“ Dolehl k nám Robertův hlas z temnoty jeskyně.
„Ty seš ale blbej!“ Ta slova vyšla z úst Bel a patřila pochopitelně mně.
Jenže jsem nebyl blbej a vůbec ne slepej.
Čekali jsme na Roberta a na Sandru minutu, dvě, pět minut. Na volání nereagovali. Po dalších pěti minutách jsme se vydali za nimi společně. Já, Belinda a Standa. Došli jsme opět na staré známé místo závalu. Čekala tam na nás jen prázdná chodba, zavalená kamením. Robert ze Sandrou byli pryč.
Procházeli jsme bludištěm chodeb ještě tři hodiny. Toaletní papír jsem pečlivě házel na zem a dvakrát, nebo třikrát jsme narazili na mojí bílou cestičku. Motali jsme se stále dokola, stále se vraceli na ta samá místa.
„Víte co? To je konec! KONEC! Nikdy se odsud nedostaneme! Chcípneme tu pohřbený zaživa!“ Na Bel útočila hysterie ze všech stran jak rozdrážděná vosa. Jenže hysterie nehysterie, měl jsem hrůzu, že má pravdu.
„Odpočineme si.“ Sundal jsem batoh, a vzal si od Standy cigaretu.
Sedli jsme si na vlhkem prosáklou, studenou zem, pomalu kouřili a nechali myšlenky prohánět nekonečnem.
„Co když Robert se Sandrou našli mezeru v tom závalu a dostali se ven?,“ řekl Standa a zpřetrhal mi tak tok mých myšlenek.
„Blbost. Nenechali by nás tady.“ Tím jsem si byl jistej.
„Takže se propadli do země?“
Ne. Dostalo je to. To co žije v týhle zasraný jeskyni už tisíciletí. To, co jsme probudili. To, co cítíme všichni, že je tady. Že nás oblejzá, očuchává, nasává. To, co se přidalo k nám a zlikviduje nás všechny..
...měl jsem chuť zařvat. „To nevím. Možná.“ Řekl jsem místo toho. Ať žije upřímnost mezi přáteli. Ale má teď upřímnost smysl? Ne. Má smysl život a denní světlo.
Belinda usnula. Přikryl jsem jí svetrem a o pár minut jsem usnul do sladkého nic i já. A pokud si pamatuji, nezdálo se mi nic.
„..ííšš!! No tak!...Slyšíš!“
Probudil jsem se s trhnutím, naprosto dezorientován. Standa se nade mnou skláněl a vypadal příšerně.
„ Co je? Kolik je?“
„Bel je pryč! Zmizela! Nikde tu neni do háje!“
Ta slova byla účinnější, než kýbl ledové vody.
„Jak, zmizela?“
„Ježiši já nevim! Nevim! Prostě je fuč! Vypařila se jako Robert a Sandra!“
Prohledali jsme všechny okolní chodby, volali, řvali z plných plic její jméno. Ale já věděl, že je to zbytečný. Dostalo jí to, když jsme spali.
„Dostalo jí to, viď?“ Standa mi svítil do obličeje a nespouštěl ze mě napůl šílený pohled. „Dostalo jí to, že jo?!“
„Jo...myslim že jo...“
Vydali jsme se opět nitrem jeskyně. Dál jsem dělal z posledních zbytků toaleťáku cestičky, dál jsem hledal paprsky denního světla.
Když se ozvala další, daleko hřmotnější rána než byla ta první před téměř šestadvaceti hodinami, byl Standa pět metrů za mnou. Zával mu odříznul cestu.
Uplynulo dalších patnáct hodin. Je mi zima, mám hlad, žízeň a strach. Děsivý, sladkokyselý strach, prostupující každičký pór mého těla.
Snažím se napsat do tohoto bloku vše, tak jak si pamatuju. Nic nepřikresluju, nepřibarvuju…to mi věřte.
Jsem poslední kdo zůstal. Teď to jde po mně. A nemyslím si, že je to příšera, příšera z filmů. Myslím, že je to sama jeskyně. Myslím, že je to ona, kdo nás postupně ničí. Je to odplata za narušení spánku, odplata za znásilnění.
Nevěřím v Boha, ale teď se k němu obracím. Obracím se k němu s jedinou prosbou; DOSTAŇ MĚ KURVA VEN!!!
Komentáře
Přehled komentářů
Omlouvám se, že spamuju, ale máte moc hezký stránky i morčáky, tak se prosím podívejte na moje stránky. Je tam diskuze, jsou tam komentáře, je tam taky i soutěž při které můžete vyhrát členství mezi námi adminami. Je tam samozřejmě také mnoho informací o morčatech.
Omlouvám se, ale přesto prosím nesmazávejte můj komentář a prosím podívejte se na naše stránky, prosím, prosím, prosím, . . . **16
http://www.cavia-care.estranky.cz/
http://www.cavia-care.estranky.cz/
http://www.cavia-care.estranky.cz/
http://www.cavia-care.estranky.cz/
Nevim
(Audrey, 28. 2. 2011 16:01)
Hele, mě se to docela líbí,sice je mi jen 10,ale má to výhody i nevýhody
nevýhody:Je to tu nespisovně napsané a někdy i špatně napsané.
výhody:Jsou tu vtipy,je tu něco i o celebritách a když někdo potřebuje pomoct třeba s morčetem nebo nějak tak atd.
Vo čem to je?
(Jarouš, 11. 2. 2008 15:18)Prosímvá dočetl již někdo tento krásný příběh do konce?
Prosím mrkni na moje stránky
(cavia - care, 29. 9. 2012 19:16)